Moderní sušičky zpočátku začínaly dávkovými-sušičkami s pevným{1}}lůžkem. V polovině 19. století používání tunelových sušáren znamenalo vývoj sušáren od dávkového provozu k nepřetržitému provozu. Rotační bubnové sušičky lépe dosahovaly promíchávání zrnitých materiálů, čímž se zlepšila kapacita a intenzita sušení. Některá průmyslová odvětví vyvinula sušičky s nepřetržitým provozem přizpůsobené jejich specifickým požadavkům, jako jsou rotační bubnové sušičky v textilním a papírenském průmyslu.
Na počátku 20. století se v mlékárenské výrobě používaly rozprašovací sušičky, které poskytovaly výkonný nástroj pro-sušení tekutých materiálů ve velkém měřítku. Od 40. let 20. století se s rozvojem technologie fluidizace objevily vysoce-intenzivní, vysoce{5}}výrobní fluidní sušárny a pneumatické sušičky. Mezitím vymrazovací-sušení, radiační a dielektrické sušičky poskytly nové metody pro splnění specializovaných požadavků. Infračervené a mikrovlnné sušičky se začaly vyvíjet v 60. letech 20. století.
Existuje mnoho typů mechanických zařízení používaných pro operace sušení. Podle provozního tlaku je lze rozdělit na sušičky atmosférické a -snížené (vakuové). Podle provozní metody je lze klasifikovat jako dávkové nebo kontinuální. Podle sušícího média to mohou být vzduch, spaliny nebo jiná sušící média. Podle režimu pohybu (pohyb materiálu a tok sušícího média) mohou být souběžné, protiproudé, protiproudé nebo křížové.
Podle provozního tlaku se sušárny dělí na atmosférické a vakuové. Provoz ve vakuu může snížit parciální tlak páry vlhkosti v prostoru, urychlit proces sušení, snížit bod varu vlhkosti a teplotu sušení materiálů a zabránit snadnému úniku páry. Vakuové sušičky jsou proto vhodné pro sušení materiálů citlivých na teplo, -snadno oxidujících, výbušných a toxických, a také pro případy, kdy je potřeba odpařit vlhkost.
